Jdi na obsah Jdi na menu
 


Zápisky

30. 1. 2007

Mládí v hajzlu

C. D. Payne

Červenec

Středa, 19.července

Jmenuju se Nick. Až budu jednou velkej a stanu se gangsterem, budu možná spíš známej pod jménem Nick Píchač. Našim to asi způsobí jistý rozpaky, ale když už dostaneš od svýho kmotra mafiánskou přezdívku, moc se nevyptáváš proč.

 

Je mi čtrnáct (skoro) a bydlím v Oaklandu, v apatickým velkoměstě přes záliv od San Franciska. Píšu si ve skrovným soukromí svého pokoje na otravně zastaralým átéčku. Kámoš Levák mi dal kradenou kopii WordPerfektu, a tak se trochu pokouším zmáknout příkazy na klávesnici. Moje velký přání je bejt jednou schopnej přemístit celej odstavec na jedinej povel.

 

Moje příjmení je Twisp - šíleně ho nesnáším. Dokonce i John Wayne na koni by při vyslovení takovýho jména vypadal jak ženská. Hned jak mi bude jednadvacet,zbavím se ho, a vyměním za něco mužnějšího. Momentálně sem vysazenej na jméno Dillinger. "Nick Dillinger". Vtom musí každej cejtit správnýho chlupatýho chlapa.

 

Sem jedináček, až na starší sestru Joanii, která vopustila rodinný hnízdečko, vodstěhovala se do Los Angeles a hňácá žvance ve výšce deset tísíc metrů nad zemí.

 

Dále byste vo mně měli vědět, že sem posedlej sexem. Jakmile zavřu voči, začnou se pomalu rozevírat šiky smetanovejch stehen jako při nějaký revuální, mládeži nepřístupný supershow. V poslední době si až patologicky uvědomuju svůj penis. Kdysi okrajová číst, lhostejně používaná k věčnýmu močení, se - takřka přes noc - vypracovala na uřvaný Las Vegas mýho těla, plný pulzujících neonů, hvězdně vobsazenejch varietních vystoupení, exotickejch čísel se zvířaty a davů vopilejch tatíků na služebních cestách, v ustavičný honbě za zvráceným vzrušením. Nacházím se ve stavu posedlýho očekávání, neustále si vědom naléhavýho pokřiku z míst svýho ztvrdlýho pohlavního orgánu. Impulzem může být cokoliv - rytmický bublání radiátoru, slovo "koňadra" v novinovým článku, dokonce i pach starý koženky v toyotě pana Fergusona.

 

Přestože tak často myslím na sex, jen stěží si umím sám sebe představit při akci. A ještě jedna věc mi není jasná. Jak se pak vůbec člověk může podívat holce do vočí, když prohnal svýho pinďoura její pindou? Myslím jako, jestli to nevylučuje normální konverzaci? Zřejmě ne.

Čtvrtek, 20.července

Matka právě odešla do práce. Zadává na dopravním inspektorátu testy na řidičák. Je tudíž dopodrobna znalá všech tajemnejch pravidel silničního provozu (jako třeba kdo má dát přednost, když se setkají dvě auta na úzké horské silnici). Snažívala se tatu při jízdě poučovat o veškerejch jeho dopravních přestupcích. To byl taky jeden z důvodů, přoč se rozvedli.

 

Právě teď s ní nemluvím. Když sem se minulý pondělí vrátil z úděsnejch dvou dnů péče vlastního táty, zjistil sem, že mi natřela pokoj na vyblitou růžovou. Že prej se se někde dočetla, že takovou barvu používaj v nemocnicích k uklidnění duševně chorejch. Řek sem jí, že přece nejsem duševně chorej, že sem jen v pubertě. Teď abych se sem styděl kohokoliv pozvat. Když je člověk drobnej nesportovní puberťák, kterej hodně čte a rád poslouchá Franka Sinatru, pak rozhodně nemá zájem, aby se rozkřiklo, že si honí péro v pokoji, co vypadá jako budoár jistý prsatý pophvězdy.

Pátek, 21.července

Ze čtení mě rozbolela hlava, a tak sem si řek, že zkusim na chvíli psát. Pořád ještě hodně používám klávesu F3 (help). Děsná škoda, že život nemá nějakou takovou klávesu. Stisk bych ji a nechal si sem poslat dvě abnormálně nadržený šestnáctky.

 

Toto léto čtu Charlese Dickense. Přečet sem Davida Kopráka, Nadějné výblitky, Malou Rizotku a teď sem až po uši v Příběhu dovu městek. Sidney Carton je frajer. Kdyby žil dneska, určitě by na zadních stránkách časopisů dělal reklamu prvotřídní skotský. Mám Kadlíka děsně rád, ale - mezi náma - můžete ho číst léta a na žádnou prasárnu nenarazíte.

 

Teď klátím (teda pardón) Dickense a těším se na příští rok na hodiny anglický literatury u slečny Satronový. To už budu v devátý třídě Akademie svatýho Víta. Rodičům tvrděj, že tato internátní škola je tou nejelitnější a nejpříšnější přípravkou na vysokou v širokým vokolí. Každoročně vyberou pouze čtyřicet vědychtivejch onanistů z doslova desítek uchazečů.

 

Úchvatná slečna Satronová má bezvadnou kostru a nosí upnutý svetry. Taky je prej velice sečtelá. Nemusím zdůrazňovat, že se v mejch masturbačích fantazijích tyčí jako obryně.

 

S matkou už zase mluvím (blíží se mý narozeniny). Tu novou barvu do mýho pokoje je sice ochotná cvaknout, ale vymalovat si musim sám. (Osobně bych dal přednost elegantní sbírce plakátů z plejboje.) Teď mi zas navrhuje nebo doběla, ale já trvám na mužné khaki.

Neděle, 23.července

Tata se měl pro mě stavit v deset, abychom utužovali otcovsko-synovskej vztah. Vo čtvrt na dvanáct mu máma brnkla do jeho mládeneckýho kutlochu a zastihla ho ještě v betli. (Nepochybně s tou jeho současnou štětulí.) Máma spustila jednu ze svejch hlasitejch tirád, kerý má vždy po ruce. Ve dvanáct deset zaskřípaly na příjezdový cestě brzdy a zaječel klakson.

 

Jízda nazpět do Marinu probíhala podle vočekávání. Za prvé byste měli vědět,že táta má pronajatý BMW 318i (ten nejlacinější). Strašně rád by přešel na prestižnější model, ale - jak mi často připomíná - sužujou ho zničující alimenty. Během pětadvaceti kilometrů přijížděl dvaavosumdesátkrát z jednoho jízdního pruhu do druhýho, sedumkrát troubil a voplzle posunkoval na řidiče (většinou starý zmatený dámy). Na chlapy si teď dává většího majzla vod tý doby, co ho celejch čtyryadvacet kiláků na dálnici nahánělo auto plný Iránců, mávajících z oken olověnejma tyčema.

 

Mezi těmato úděsnejma momentama sem se snažil konverzovat s Lacey, tatovou poslední štětulí. Je jí devatenáct, je čerstvou absolventkou stantfordskýho institutu kosmetiky a je nadmíru sexy. Vzhledem k tomu, že sem naprosto neschopnej verbální komunikace s holkama, nutím se trénovat s tatovejma štetulema. Avšak Lacey se nezajímala vo nic jinýho, než že se hihňala jako blázen a hecovala mýho otce: "Šlápni na to drahouši! Je n ať to turbo vřeští!"

 

Když sme dorazili do Kentfieldu, zjistil sem, že otec nejen že nemá připravenej žádnej program, ale dokonce chce, abych mu posekal ten jeho zasranej trávník. A to ještě zadarmo! "Proč?" opakoval po mně tata, "protože bych, kamaráde, kromě toho znehodnocenýho šeku taky rád něco viděl za těch pět set třiavosumdesát dolarů, co ti měsíčně posílám jako alimenty". A co takhle láskyplnej vztah k svýmu jedinýmu synovi, ty kriple!

 

Nakonec sem souhlasil, že to udělám za pět doláčů s poukazem na to, že zahradník by zkasíroval nejmíň padesát. "No jo," řekl tata, "však taky nejseš žádnej Japonec."

 

Zatímco sem nalíval benzín do sekačky, vyšla na dvůr Lacey v miniaturních bikinách, aby nachytala trochu vopravdovýho bronzu. Člověk nemusel bejt zrovna geolog, aby si všim, že její tělo oplývá křivkama dramatičtějšíma, než je pobřeží Albánie. O něco později vyšel tata a vyzval Lacey na "šlofíka". Jako u všech vostatních tatovejch stětulí, ani této nebylo třeba říkat dvakrát. Jak tak odcházeli ruku v ruce, měl sem pocit, že si mě tata arogantně měří. Ten soutěživej hajzl! Možná proto sem tak nesoutěživej typ. Potlačuju svou agresivitu jako reakci na jeho ustavičný výstřelky. Naštěstí si všechny takovýdle vodhalení zapisuju do sešitu. Až budu jednou chodit k psychoanalytikovi, mohly by mi fakt ušetřit spoustu času.

 

Právě sem si vzpomněl. těch pět doláčů sem zase nedostal!

Pondělí, 24.července

Dnes sem dočet Příběh dvou děvek. Jak ušlechtilá a dojemná oběť. Byl bych i já schopen vykonat pro milovanou ženu podobný skutek jako Sidney Carton? Pochybuju.

 

Halda čtiva se mi nebezpečně ztenčila, a tak sem se vodebral do knihovny. Když sem tam dorazil, byla plná nemytejch lidí, trpících samomluvou. Proč se houmlesáci tak živě zajímaj o literaturu? Skončím snad takhle i já? Budu číst Turgeněva a bydlet na zadním sedadle fára z roku dvaasedmdesát?

 

Jeden obzvlášť odpudivej chlápek na mně somroval čtrvťák. Vodpověděl sem mu svým obvyklým: "Slyšel sem, že u McDonďáka berou." Nic moc soucitnýho, ale co byste chtěli vod zludrařenýho potomka dvou rádoby intelektuálů?

 

Atmosféra byla tak deprimující, že sem se vrátil bez knih. Byl bych šel do knihkupectví v Berkeley, ale tata má (jako obvykle) zpoždění s alimentama - i tak dost bídnejma. Mám teď k dispozici třiašedesát centů.

Úterý, 25.července

V celym domě není co číst kromě časopisu Kalifornský farmář. Chodí nám, protože tata dělá reklamního textaře pro jakousi podivnou agenturu v Marinu, která se zabývá zemědělstvím. Kdyby tata neměl zádný rodinný závazky, seděl by dnes v Paříži a psal nesmrtelný veledílo krásné literatury. Místo toho nabádá hmyzofóbní farmáře, aby ničili půdu (a svý mexický nádeníky) vražednejma herbicidama. Jednou sem se poflakoval u něho v kanclu a zjistil sem, že jeho příruční encyklopedie se samovolně otvírá u hesla na straně 360: "Smrt, -i, ž."

 

Vo jeho tragickým osudu sem napsal tuto báseň:

 

Slibný autor jménem otec,

Dostal se na samý konec;

Jeho děcka z něho tyjou,

Až je padlou veličinou.

Reklama teď jeho můze utla tipec.

 

Ten limerick, to je ale sympatickej básnickej útvar. Dám krk za to, že je to jediná forma, která určitě přežije.

 

Když si máma všimla, že se nudím, navrhla mi, abych šel do parku a našel si tam kluky na košandu. Je jako obvykle mimo. Malí bílí puboši přece nehrajou basket na veřejně přístupnejch hřištích Oaklandu.

Středa, 26.července

Ještě tejden do mejch narozenin. Máma se mě konečně zeptala, co bych chtěl "386kovej motherboard," odpověděj sem pevně a rozhodně. Většina členů Bitovejch fandů (počítačovej kroužek naší školy) už apgrejdovala. Někteří maj prej už 586!

 

Zatvářila se nejistě. "Zní to jako něco na tvůj počítač. Trávíš s tím krámem příliš mnoho času. Měl bys víc chodit ven. Trochu se tam vydovádět."

 

"A co bych tam jako dělal?" zeptal sem se. "Přeskakoval a klamal tělem budoucí hvězdy první národní ligy?"

 

Řekla mi, abych si dával majzla na tu svou proříznutou pusu. To sem už někde slyšel.

Pátek, 28.července

Volal mi Levák, že už je zpátky z prázdnin v Nice. (Když budu mít štěstí, pojedeme na prázdniny do ňáký kalifornský díry.) Pozval sem ho k nám, ale upozornil sem ho, že jak se prolákne, že mám růžovej pokoj, budu nucenej říct Millii Filbertový (do který je už leta zabouchnutej), proč se mu říká Levák, přestože je pravák.

 

Pokud to náhodou ještě nevíte, jeho postavenej úd se asi v polovině žerdi náhle a dramaticky stáčí doleva. Dělá mu to velký starosti, ale zatim to nebyl schopnej vytáhnout (dá-li se to tak říct) před svejma rodičema.

 

"Zabilo by je i pouhý zjištění, že mi topoří," říká Levák. Trápí se, jestli pozděj tato abnormalita nepovede k zaměřovacím nepřesnostem. "Co když ho šoupnu do špatný díry?" Jeho znalosti ženské anatomie sou poněkud děravé; představuje si, že tam dole je přehršel děr.

 

Zatím se snaží o vlastní léčbu. Každej večer před spaním si přilepí bimbase leukoplastí k pravý noze. Pak leží v posteli a v duchu svlíká Millii - čímž se mu klacek dostavá do protisměrnýho rotačního napětí. Zatím mu to šavli nenarovnalo.

 

Nejdřív mi povídal o prázdninách (podivná strava, nesrozumitelní domorodci, skvělý holky nahoře bez, narovnaný jak naplavený dřevo na sluncem zalitejch plážích) a teprve pak se dostal k tomu hlavnímu: našel deník svý starší sestry Marty. A to teda byla kláda. Píše tam, že "dala" Carlovi, italskýmu číšníkovi v jejich hotelu ve Francii. A taky s ním prováděla pár pěkných zvrhlostí. Teď je schopná "myslet jen na šikovnýho macatýho ptáka". Pod tuto žhavou zpověď připsal Levák tužkou: "Až si budeš chtít zase užít, zavolej Nicka Twispa," a následovalo moje telefonní číslo.

 

Když zavolá, sem připravenej. Má přípojka sexuálních požitků možná není přímo "macatá", ale dá se asi shrnout pod širší definici "šikovná". A sem si navíc jistej, že sem toho přečet mnohem víc, něž ten chlápek Carlo.

Srpen

Úterý, 1.srpna

Zítra mi bude čtrnáct. Naprostej milník v životě každýho muže. Čas na vážnou rekapitulaci. Základní problém už nejde dýl ignorovat: sem pořád panic. Abych řek pravdu, nikdy sem ještě nelíbal ženu, kerá by se mnou nebyla v nějakým příbuzenským vztahu. Vlastně sem nikdy ani žádnou holku nedržel za ruku. Stejně tak nemám v nejbližší době možnost ani manuálního, ani orálního či genitálního napojení.

 

Od svejch posledních narozenin sem vyrost celkově vo osum a čtvrt centimetru - sedum cenťáků jde na výšku a jeden a čtvrt na ztopořenej penis. Pokud by to mý DNA bylo jedno, byl bych raději, kdyby tomu bylo navopak. Stále sem ještě nedosáhl patnácti, zatímco Levák to vyhnal na víc než sedumnáct. No jasně, na jeho mentální růst není tolik energie zapotřebí. Ale i tak, když mi není dáno, abych byl urostlej a pohlednej, měl bych bejt aspoň vodměněnej jistým falickým prodloužením. Anebo bych aspoň měl bejt ušetřenej ničivejch účinků pubertální akné. (Můj ksicht se začíná podobat vokatý pepřený pizze.) Myslím, že by měli trochu ubrat z těch miliard, co vyhazujou oknem na léčbu lupů a výzkum rakoviny, a věnovat trochu peněz něčemu vopravdu důležitýmu, jako třeba vymýcení týto metly lidstva zvaný akné.

Středa, 2.srpna

Tak všechno nejlepší k mým narozeninám. Třináct byl mizernej věk, doufejme, že od čtrnácti to začne bejt lepší. Zatím je to fakt z prdele. Máma mi ráno dala dvacet babek, abych se nechal ostříhat. Vždycky chce, abych šel na profesionální zástřih do podniku, kde maj naplno puštěnou rockovou hudbu. Abych pak odtud vyšel podobnej úspěšnýmu obchodníkovi s nemovitostma v mladšim vydání. Místo toho chodim do lacinějších provozoven za pouhejch devět dolišů a zbytek prachů si nechám (mám pocit, že sem ještě moc mladej na to, abych dával spropitný). Tak tam sedim a hledim si svýho, když tu holič povídá: "Jen tak mimochodem, už ti někdo řek, že budeš do třiceti plešatej?"

 

Jakže? Jo, diagnóza je jasná - počáteční stádium mužskýho plešatění, všechno tomu nasvědčuje. Ale, protestuju, tata má pořád ještě všechny vlasy (no, alespoň většinu). "To je úplně jedno," odvětí vzdělanej holič. "Plešatost se dědí z matčiny strany." Hrůzou sem vytuhl, když sem si vzpomněl na lány holý lebky strýce Ala. Až vyrostu, budu zřejmě zakrslej poďobanej plešatec. Mou jedinou nadějí na vůbec nějakej intimní společenskej styk s ženskejma je bejt bohatej - a to co nejrychleji. To je konec s literaturou. Od nynějška sou pro mě jen knihy vo tom, jak rychle zbohatnout.

 

Byl to takovej šok, že sem se musel vodnýst do prodejny gramofonovejch desek a koupit si tam dvě alba Franka Sinatry (obě z šedesátejch let, dokud ještě mohl zpívat). Prodavači sou tak nafoukaní, že když zrovna nekupujete nejnovější produkci Zavlhlejch gatěk, Blijících libid nebo podobnejch hašišáckejch hevymetalovejch bendu, daj vám to pěkně vyžrat. Tak jim dycky řikám, že je to pro tetu v Clevelandu. Osobně si myslím, že by na světě bylo mnohem líp, kdyby každá stanice hrála aspoň jedenkrát za hodinu Frankovu verzi "My One and Only Love". Ani náhodou!

 

Po večeři mi máma podala zářivě zabalenej balíček přesně tý velikosti a tvaru jako je 386ka. Dychtivě sem roztrhl obal, otevřel krabici a zůstal nevěřícně stát. Původní, zaručeně pravá lapačka zaručeně pravýho baseballovýho mistra světa. Díky, mami. Přesně takovouhle sem si dycky přál.Další krám do skříně. Mám už výstroje pro tři A-týmy.

 

Máma nepřestává věřit, že jednoho dne proslavím naši rodinu na sportovních kolbištích, oslavován vděčným národem. Myslíte, že sem se jí ještě nesvěřil, že sem dycky ten poslední, když se vybíraj družstva? Svěřil. Neponížil sem svý mužství přiznáním, že nadhazuju jako holka? Ponížil. A poslouchá mě? Neposlouchá! Jen mi dál dávej rukavice, jako je tadle, a možná se jednou proměním v baseballovou hvězdu hvězd. Jen nemůžu pochopit, proč se - pokud chtěla plodit vazouny - pářila s pahejlem, jako je náš táta? Ten potřebuje vodbornou radu i kvůli navlíknutí suspenzoru.

 

23.50 - Mý narozeniny pomalu končí. Od taty ani telefonát, ani přání.Vymačkávám si na bradě jebáka velikosti okresního velkoměsta.

Čtvrtek, 3.srpna

Pan Ferguson odvedle mi přinesl tři přání k narozeninám, co došly omylem jemu. Pošťák se v naší čtvrti potácí svou trasou v drogový mlze. Řek bych, že inhaluje i svůj vodpuzovač čoklů.

 

Přání číslo jedna je od prominentního marinskýho reklamního textaře a vobsahuje šek na patnáct dolarů (nepochybně to v dobách jeho bouřlivýho mládí představovalo úctyhodnou sumu). Přání číslo dvě je od smyslný marinský kadeřnice a obsahuje polaroidovou fotku celý její postavy v těch nejodvážnějších bikinách. Nestává se mi často, že bych byl tak hluboce dojat. Ostýchavě si dopřávám představy, že je možná na mladší. Přání číslo tři je od zcestovalý letušky (mý sestry Joanie) a obsahuje šustivě novou stodolarovku. Dobrej úlovek, ne?

 

A v tatově přání stojí toto: "Všechno nejlepší k Tvým narozeninám, chlapče. Narozeniny, které s Tebou opravdu oslavím, budou Tvé osmnácté. Ha, ha, ha. To byl žert. Tvůj táta." Tomu skrblíkovi by patřilo, aby věk, do kterýho se platí na nezaopatřený děcka, zvýšili aspoň na pětatřicet.

 

Sem pracháč! Zblblej horečkou materialismu se hodiny v duchu potuluju velkejma nákupníma střediskama. "Utrácej, utrácej! kupuj, kupuj!" našeptává sladká hudba mýho podvědomí.

Pátek, 4.srpna

Finance klesly na sedumavosemdesát dolarů. Za zbytek sem si pořídil bolest hlavy, zkaženej žaludek, uchozený nohy, třičko s nípisem SEM SÁM, RÁD DÁM, tubu silně koncentrovanejch masti na uhry a brožovaný vydání knihy od Herberta Rolanda Drshgroshe: Jak jsem na střední škole vydělal milion dolarů a byl přijat na Yaleskou universitu.

 

Proč sou lidi tak podezřívaví, když čtrnáctiletej kluk vytáhne zbrusu novou stodolarovku? To je fakt, mohl bych bejt třeba překupník drog. Ale co je jim do toho? Zajímalo by mě, jestli má mladej milionář Herbert Roland Drshgrosh taky takový problémy?

Sobota, 5.srpna

Vrátil sem se z knihovny a načapal maminu, jak se na gauči muchlá se svým ohavným šamstrem Jerrym. V tu ránu vod sebe vodskočili a předstírali hluboký zaujetí tapetama na stěně. Nechápu, proč matka chce, abych věřil, že jejich vztah je čistě platonickej. Ať to vemete z kerýkoli strany, na celibát sem mnohem větším přeborníkem než ona.

 

Jerry je řidič náklaďáku, což ho naštěstí často drží mimo město. Jeho největším přáním je dostat se do trvalýho invalidního důchodu. (Každej člověk potřebuje nějakej ten sen!) Posílá žádost za žádostí (pokaždý z důvodů jinýho tělesnýho neduhu), ale ti zaprdění byrokrati v Sacramentu i nadále trvají na pořádném rentgenovém důkazu degenerace. (Měl by jim poslat snímek svý řepy.) Jerry říká, že kdyby byl Afroameričan, "už by dostával mastnou státní podporu bez jakejchkoli cavyků."

 

Po dvanácti letech s tatou máma dospěla k názoru, že potřebuje míň intelektuálního partnera. Ne, že by se tata svým neustálým kulturním vychloubáním kvalifikoval na bůhvíjakýho myslitele. Jeho intelekt má vážně obdivuhodně širokej rozsah: od vyčpělýho k vyčichlýmu, s trochou místa pro všechno banální, nanicovatý a plytký. Ale Jerryho šedou hmotu nelze přístrojem ani zaznamenat. Ručička sedí na kreténismu a nehne se ani o fous.

 

I fyzicky je Jerry výstavní kousek. Naprosto postrádá zadek. Mám dojem, že sedí na páteři. Vzadu na něm kalhoty visej trapně splaskle, zatímco z druhý strany se mu dme hrozivě zarudlej pivní bauch jak přední kapota studebakeru z roku jednapadesát. Po celou tu dobu, co se máma s Jerrym zná, se pracně snažim přijít na něco pozitivního, co by se o něm dalo říct. Bohužel nic. Je to asi dokonalej boží čurák.

 

23.30 - Vzbudil mě ženskej jehot. Byla to máma. Taky bych asi ječel, kdyby mě souložil Jerry. Je to k nevíře, ale ten hňup má zřejmě v týto oblasti jistý nadání. Máma s tatou často řvala, ale pokudsi pamatuju, nikdy to nebylo rozkoší. Ječí všechny ženský, když sou v extázi? Proč nejsou k mání telefonní čísla, kam by se zdarma mohli puberťáci vobracet s takovými dotazy?

Neděle, 6.srpna

Další jak vystřižený letní ráno na East Bay: mlha, šero a děsně zima. Tento praštěnej den sem zahájil povinnou snídaní s Jerrym. Po deseti minutách jeho chlemtání sem byl vochotnej dojít pro sekáček na maso. Když mu máma nalívala kafe, povídá:"Není to od Jerryho hezký, že se tu zastavil tak brzy po ránu?"

 

Ta ženská mě má za úplnýho idiota.

 

Po snídani máma zapla topení, posadili sme se a pustili se do čtení nedělních novin. Jerry čte sport a všechny inzeráty na vojetý auta. Je toho názoru, že by člověk nikdy neměl mít fáro dýl než dva měsíce. Říká, že takhle "můžeš mít pořád radost z novýho auťáku".

 

Ať už má Jerry sebevětší radost ze svý současný káry, má na zadním vokně neustále nalepenej velkej nápis NA PRODEJ - aby případně nezmeškal náhodnýho zájemce. O jeho nynější auto - votlučenou ševroletku model Nova z roku šestasedumdesát, natřenou maskáčskejma barvama (Jerry) - zatím moc valnej zájem nebyl.

 

Začal sem číst Jak jsem na střední škole vydělal milion dolarů a byl přijat na Yaleskou univerzitu. Na to, jak je tento milionářskej yalovec Herbert Roland Drshgrosh úspěšnej, je jako spisovatel pěkně nudnej. Mám problém prokousat se úvodem.

 

Zastavil se tu Levák a šli sme si zaonanovat k mý penthousový sbírce. Už si označkoval (jestli to tak můžu říct) všechny svý voblíbený rozhoďnožky, ale obvykle si vybírá tu, která se nejvíc podobá Millii Filbertový v dospělým vydání. Když sme to po sobě utřeli, sdělil mi, že jeho ségra našla ty kecy, co jí dopsal do deníku, a je s ním teď na válečný stezce. Vzhledem k pobuřujícímu obsahu nemůže jít na Leváka žalovat rodičům. Ale slíbila, že mu ze života udělá "pěkný peklo na zemi". Voba sme se shodli na tom, že není zrovna moudrý dráždit sexuálně frustrovanou ženskou. Byl sem zklamanej její reakcí, neboť sem napůl doufal, že se ozve.

 

Tata mě měl vzít na opožděnou narozeninovou večeři, ale neukázal se. A tak sme s s mámou a Jerrym koupili u stánku pizzu. Jerry vyzunk šest piv. Dokonce i jeho milující přítelkyně vypadala zhnuseně.

Pondělí, 7.srpna

Natřel sem si pokoj. Vyblitá růžová je ta tam. Byla to ale pěkná fuška. Sem tak rád, že sem intelektuál a nemám před sebou perspektivu celoživotní votročiny tohodle druhu. Mnohem raději budu celej den sedět u počítačovýho terminálu a nechám si voblbovat mozek elektronovým paprskem.

 

Ta khaki při natírání vycházela příliš dohněda, a tak sem tam prdnul trochu zelený, kerou sem našel v garáži. Ukázalo se, že smícháme-li barvy latexovou s barvou olejovou, mají pak na stěně tendenci oddělovat se jedna od druhý. Po chvilce mučivýho váhání sem se rozhod, že se mi tento skvrnitý efekt zamlouvá.

 

Když se máma vrátila z práce, vykřikla a řekla, že to vypadá jako ve vězeňský cele zadrženejch příslušníků IRA v Ulsteru. To, co ti nešťastníci dělaj se svejma zdma, pravda nenajdete na stránkách Domova. Řek sem jí, ať se nevzrušuje, že toto podivný provedení teď děsně frčí a že by si za dosažení stejnýho výsledku natěrač řek vo pěknej balík.

 

Zavrčela, že do mýho pokoje už nikdy nevkročí. Nic lepšího sem už měsíce neslyšel!

 

Pravě volal Levák, celej zděšenej. Sestra mu řekla, že viděla Millii v nákupním středisku, jak se vede za ruku s nějakým studentíkem. Řek sem mu, ať se na to vysere, že je to jen součást Martiny strategie v jejich psychologický válce. Levák je jí v tomto bodě vydanej napospas, protože se celý léto s Millií neviděl. Zoufale by jí chtěl zavolat, ale je to sráč. Říká, že ta úzkost z odloučení "je tak hluboká, že se člověk málem těší zase do školy". Od Leváka to je dost nečekanej postřeh.

Úterý, 8.srpna

Tata volal z práce, že se omluvá, že propás naši domluvenou večeři. Někdo se vloupal do bavoráka a ukrad Laceymu kabelku. A protože obsahovala její adresu i klíče od bytu, musel s ní zůstat celou noc, aby ochránil ji a její skvosty, než si nechá vyměnit zámek. Skvělá story, ale zřejmě zapomněl, že ji na mě vytáh už jednou, asi před půl rokem. Jen ta štětule byla samozřejmě jiná.

 

Zeptal sem se ho, jestli už trochu uvažoval nad mou školní garderobou. Zeptal se mě, jestli sem vůbec zauvažoval o nějaký prázdninový brigádě. Rozhovor tím uvízl ve slepý uličce, tak sme zavěsili.

 

Stavil se tu Levák, podělanej strachy, Jeho švica se kdesi domákla jeho penisový výstřednosti a donesla to rodičům. Matka přirozeně dostala hysterickej záchvat a chtěla to okamžitě vidět, ale Levák se bránil jako bejk v aréně. Zítra v deset je vobjednanej k doktorovi. "Pokud se ovšem do tý doby nezabiju," sejčkuje.

 

Abych ho trochu rozveselil, navrh sem mu, že zavoláme Millii a zeptáme se, jak de život. Levák váhal, ale zvědavost ho nakonec dostala. Vytočil sem číslo, zatímco Levák posluchal na paralelce. Telefon děsně dlouho vyzváněl a pak se sípavě ozvalo utrápený "Halo?" Milliiny matky.

 

"Mohl bych prosím mluvit s Millií?" zeptal sem se zdvořile.

"A kdo je to?" zavzlykal hlas.

"No, spolužák," řek sem.

"Snad ne ten mizera Willis," vyzvídal ten hlas.

"Ne, tady je Nick. Nick Twisp."

"Je mi to moc líto, Nicku," řekla paní Filbertová. "Millie je indisponovaná. A bude zřejmě dalších sedm a půl měsíce."Cvak.

 

To Levákovi zkazilo naládu ještě víc. Není jednoduchý se dozvědět, že Vaše první láska nejspiš vočekává dítě s někym jiným. Vobzvlášť, pokud stav vašeho vlastního mužství není jistej.

 

"Můj život je peklo na zemi," řek Levák při vodchodu.

Středa, 9.srpna

Dnes sem napočítal devětatřicet vlasů ve výlevce a dalších sedumadvacet na hřebenu. Dlouhá, zničující cesta k ohyzdné plešatosti právě začala!

 

Taky sem si vymačkal sedumnáct nacucanejch uhrů na obličeji a sedum zarudlejch vředů na krku. Bude zázrak, když nedostanu votravu krve. Přestože vypadám jako oběť středověkýho moru, chce se po mně, abych byl i nadále spokojenej činorodej mladík. Sem zoufalej, protože vím, že každá nová vyrážka staví zeď mezi mě a hebký poddajný teplo ženskýho těla. Neboli stručněji řečeno: jebáky voddalujou jebačku. Možná bych měl přestat jíst smažený žrádlo.

 

Levák asi bude muset na operaci! Má cosi, co se nazývá Peyronieho choroba. Pokud ho do tří měsíců nenarovnaj vitamíny, začnou ho nahánět chirurgové s mačetama. Cítí se jak spráskanej čokl. Dali mu injekci čehosi, co mu způsobilo erekci jako hrom, a pak si musel lehnout a nechat si ho odborně prohlédnout. Matka nejprv trvala na tom, že u toho bude, ale Levák se odmítl rozepnout, dokud nevodprejskla. Ze všeho nejtrapnější bylo, že mu ho prohlížela doktorka! Mladá a docela k světu.

 

"Bylo to poprvé, co se nějaká ženská dotkla mýho klacku," řek Levák, "a vůbec se mi to nelíbilo. Doufám, že nejsem teplej."

 

Dobrá zpráva. Jerry je zase na cestách. Doufám, že veze vokurky do Bolívie. Prodal svou ševroletku námořníkovi z vojenský základny Alameda. Maskování by se tam mohlo docela hodit. Aspoň jedno auto na parkovišti bude mást naše nepřátele (ať už je to kdokoli).

 

U večeře sem se zeptal mámy, jestli má Jerryho dovopravdu ráda. Její odpověď zněla: "do toho ti sakra nic není!" po pěti minutách naštvanýho ticha pokračovala: "Jerry je fajn. Měl bys ses snažit být k němu vlídnější. Kolik si myslíš, že je asi chlapů, kteří stojí o jednačtyřicetiletou ženskou se dvěma faganama, bez peněz a s jizvama po porodech? Není to žádnej idol stříbrnýho plátna, ale je to lepší než nic." Máma je realistka ve všem, kromě svýho věku. Je jí třiačtyřicet.

Čtvrtek, 10.srpna

Vyrazili sme s Levákem na výlet do kopců nad univerzitou. Normálně to nedělám, ale i mý tělo vyžaduje sem tam nějakej pohyb. Levák se potřeboval dostat z domu. Udělal tu chybu, že řek Martě, že nesnáší její album Joea Cockera. Bez ustání mu ho teď pouští.

 

Bylo příjemně slunečno a pár heboučkých bílých mráčků se vznášelo jako nehybné vzducholodě nad azurovým zálivem. (Tuto větu si asi schovám k dalšímu použití pro svůj budoucí román.) Zahli sme na známým místě a s překvapením sme na chráněný mítině dole v rokli zpozorovali souložící nahej pár. Přirozeně sme se připlížili blíž, abychom měli lepší výhled. Konečně sou k něčemu ty zálesácký finty získaný ve skautu. Škoda jen, že mě nenapadlo vzít si s sebou dalekohled. Vypadali jako typičtí studenti - šikovná asijská koc z koedukační školy a její bílej vazounskej kluk si vesele šoustali v zahnědlý trávě. Když se udělali, chvíli odpočívali, a pak na to skočili znova. My s Levákem sme zaim tiše a bez dechu přihlíželi.

 

Když představení skončilo, odpotáceli sme se na naše vlastní zašitý místečko a ulevili si tam manuální hydraulikou. Můj explozivní výboj porazil hájek vzrostlejch eukalyptů. Levák tlakem uvolnil tucet třítunovejch balvanů. Nicméně sme se pak shodli na tom, že naše posedlá poberťácká nadrženost nás tím víc uzavírá do svý všespalující náruče. Mý tělo vysílá zoufalej signál: Šíleně to potřebuju. Fakt šíleně.

Neděle, 12.srpna

Zase jedna zábavná neděle v Marinu s tatou a Lacey. Jedno z porozvodovejch traumat je to, že děti sou souzený pravidelně trávit jistej čas se svejma fotrama. V normálních rodinách se otcové a děti k oboustranné spokojenosti navzájem ignorují.

 

Vedro k zalknutí. Klimatizace v tatově bavoráku sice zkolabovala, ale von nás přinutil jet s vytaženejma oknama, aby si nedej bože vostatní řidiči nemysleli, že třeba žádnou nemá. Mou jedinou kompenzací byla k zbláznění svůdná kapička potu, kerá se tím hicem vyrazila Lacey nad horním rtem. Toužil sem ji setřít - jazykem.

 

Hned jak sme dorazili do Kentsfieldu, nechal se tata slyšet, že pokud mu umeju auto, pudem koupit vohoz do školy. Souhlasil sem a totálně usmaženej sem vodstraňoval nánosy staletý špíny z ušlechtilý německý oceli. Tata mě sledoval ostřížím zrakem, jestli náhodou neupustím houbu a nenaberu něco brusnýho materiálu. (Oba trpíme přehnanou nedůvěrou k dobrejm úmyslům vostatních.)

 

Po obědě (u McDondy) sme v naleštěným bavorákovi jeli nakupovat hadry - na zdejší blešák! Dostal sem tři košile, dvoje gatě, sako a pásek za mizernejch vosum dolarů a pětašedesát centíků. Tata byl vochotnej utrácet ještě víc, ale típnul sem to před vobnošenejma botama. Tento podzim půjdu do školy v posledním výkřiku módy - z roku tisíc devět set třiasedumdesát.

 

Lacey měla žlutý kraťasy s bílejma puntíkama, až se mi z nich poklopec nadouval, a sluneční brejle stylu vetřelec. Flirtovala se všema přítomnejma koženejma bundama, kerý tam prodávaly náhradní díly k motorkám a dva vod pohledu největší gaunery dokonce znala ménem. Tata byl nadmíru žárlivej, ale snažil se to zmáknout. Ideální adept na infarkt - jen doufám, že je dostatečně pojištěnej.

 

Na blešáku se tata nabouchal hotdogama, a tak mu ani nepřišlo, že je čas na večeři. Takže domů do Oaklandu sem si spolu s novou garderóbou vez i ukrutnej hlad. (Ale postarám se o to, aby se z tý slibovaný narozeninový večeře jen tak neslil!)

 

Zrovna sem si fritoval hranolky (mám zato, že souvislost mezi smaženým jídlem a akne nebyla doposud jednoznačně prokázána), když k nám vtrhl ten námořník se dvěma kumpánama. A kde prej je Jerry. To auto, co jim střelil, vydrželo jen pětadvacet kiláků a pak se mu rozsypal motor. A taky zjistili, že převodovka neni původní. Když sem jim řek, že Jerry je na cestách, padla na mě chmura, ale slíbili, že se ještě vrátěj. To chcíplý fáro nechali před barákem. Přes maskáčskou kapotu někdo nasprejoval: "Prachy nebo život!"

Pondělí 13.srpna

Millie Filbertová se vdává. Bere si budoucího otce svýho budoucího dítěte. Marta se o tom doslechla a dnes ráno šla s touto novinou Leváka vzbudit. Ten zvolal: "Tento den tak pro mne zůstane navždy zapsán černým písmem!" To byl fór. Doslova totiž řekl: "Kurva piča."

 

A hned za mnou přispěchal na radu. Řek sem mu, že Millie je děvka, a že má bejt rád, že se jí zbavil. Souhlasil se mnou a dodal, že doufá, že bude mít dlouhý a průserový manželství s notorickým cholerikem, kerej ju bude tlouct. Taky řek, že kdyby byl věděl, že je taková, určitě by se vosmělil a pozval ji na rande. Místo toho promrhal tolik let tím, že ji z povzdálí vobdivoval. Pak sem ho přinutil, aby na důkaz citovýho vypořádání se roztrhal sérii pornofotek s modelkou, co se podobala Millii v dospěláckým vydání. Levák se hned cejtil líp, a tak sme si na zvednutí nálady dali jednu vyšťavovací rundu. Přestože do sebe potají pere vitamíny navíc, furt je stejně zakřivenej. Millie se nikdy nedozví, oč přišla.

 

Mám pocit, že to vopalování mý akné pomohlo. Tak se snažím bejt víc venku. I kdybych měl do dvaceti let zdechnout na rakovinu kůže, myslím, že mi to stojí zato. Požádal sem mámu o lováče na sluneční brejle, ale místo toho mi dala svoje starý. Trvalo mi tři čtvrtě hodiny, než sem to plexisklo trochu vybrousil. Ale ani tak nezapadá do stylu Toma Cruise.

 

Námořník se dostavil spolehlivě jako ranní erekce. (Snažím se do své prózy zabudovat více přirovnání.) Tentokrát to byla máma, kdo měl tu čest s ním poklábosit. Námořník po ní chtěl, aby mu vypsala šek! Vysvětlila mu, že by to asi nešlo, ale slíbila mu, že se Jerryho pokusí zkontaktovat. Námořník zatím čekal a máma vobtelefonovala Jerryho dispečera, kerej jí dal číslo do motelu v Iowa City. Zavolala do motelu, požádala o přepojení na Jerryho pokoj a v telefonu se jí ozval ženskej hlas! Řek jí, že Jerry je ve sprše a zeptal se, jestli má něco vyřídit. Máma zbrunátněla, zavěsila a řekla námořníkovi, že mu těch devět set dolarů sežene, i kdyby ji to mělo stát život.

Úterý, 14.srpna

Máma našla fotku Lacey! Tvrdí, že ji náhodou objevila, když "mi rovnala čistý prádlo do skříně". Jo, normálka, přece mám dycky fusekle srovnaný v posledním šuplíku svýho psacího stolu. S rodičovským gestapem za zády končí veškerý soukromí před dveřma hajzlu. A ani tato svatyně není tak úplně nedotknutelná.

 

Mámu málem klepla pepka, když sem jí řek, že tato urostá polonahá koc je tatovým posledním vobjevem. Zírala na tu fotku, rysy strhaný hnusem a závistí. Pak sem musel podstoupit pětadvacetiminutový natahování na skřipec. Máma se až nezdravě zajímá o tatův sexuální život (to sme už dva), a tak si sem tam přidám něco málo detailů, jen abych viděl, jak se dostává do varu. Aby ty hrozný pravdy zvládla, musela si během výslechu zapalovat jednu od druhý.

 

Řek sem jí, že ne, že Lacey s tatou nežije, ale sušívá si u něho v koupelně šprndu a gaťky. Řek sem, že nevím, nakolik je to vážný, ale že si často choděj zdřímnout do ložnice. Prozradil sem jí, že Lacey ráda sedává tatovi na klíně při filmech ze Zlatýho fondu dramatickýho umění a fouká mu přitom do ucha. (To sem si vymyslel.) Řek sem jí, že vona ho tituluje "Hromskej macku" a von ji "Sladká číčo". (K nevíře, ale je to tak.) Řek sem jí, že Lacey zbožňuje rychlý auta, tyká si s motocyklovejma pirátama silnic a nosí ve výstřihu maličkou pleskačku rumu. (Svatá pravda.) Řek sem, že pochází z prachatý senfrenciský rodiny, v devatenácti dokončila Stanfordskou univerzitu, IQ má 163 a dělá na tajnym vládním úkolu něco v souvislosti s vlasama ( Víceméně to postrádá reálnej podklad.) Nakonec sem jí řek, že i přesto, jaká je to intelektuálka, je s Lacey docela sranda, má smysl pro humor a moderní názory na krásy nahýho těla. Takže chci zpátky její fotku.

 

"Tak to mě teda ani nehne, chlapečku," vodfrkla máma. Řekla, že si tu fotku schová jako důkaz a silně zvažovala, že podá na Lacey žalobu pro narušování mravní výchovy nezletilýho. "Vždyť jsi ještě dítě," poučovala mě máma a dala si pár tahů z cigarety. "Měl bys být na čerstvým vzduchu a sportovat. A ne koukat na oplzlý vobrázky polonahejch fuchtlí."

 

Vodpověděl sem jí, že Millii Filbertový nijak nepomohlo, že leta hrála softball. Stejně je teď v tom.

 

Máma řekla, abych pozvedl svou duši z kanálu. Takhle vždycky končí rozumný debaty s ženskejma.

Středa, 15.srpna

Svítilo slunko, tak sem si nasadil sluneční brejle, voblík triko s nápisem SEM SÁM, RÁD DÁM a vodkráčel do knihovny.

 

Byl pařák a knihovna smrděla ještě víc než jindy. Kéž by tak nějakej bohatej lidumil založil nadaci na rozdávání dezodorů mezi houmlesáky. Na hajzlu se na mý brejle zadíval asi třicetiletej knihomol a zeptal se mě, jestli bych nešel na kafe. Řek sem, že ne, že na rande sem ještě moc mladej. Zklamalo ho to. Sem však rád, že i přes mý jebáky a začínající pleš je na světě někdo, komu se líbim. Jo, kdyby tak byl šestnáctiletou buchtou. Co by ale ta zase dělala na pánskym hajzlu?

 

Sed sem si na pár hodin do čítárny a čuměl do časáků o kumpjůtrech. To mě vždycky perfektně naladí. Ale stejně jako všechny vostatní mý vášně, i tato je zcela neopětovaná, protože se mý konto scvrklo na dvaasedumdesát doláčů a rychle vysychá dál. Na druhý straně stolu seděla malá tlustá holka asi mýho věku a četla časopis o Atari. Pokukovala po mně. Nakonec se jí podařilo naskládat sádlo do přátelskýho výrazu a zeptala se mě, jestli mám počítač. Nechtěl sem jí dávat planý naděje, ale zdvořilost mě zas nutila odpovědět, že jo, že mám něco jako IBM. Ona řekla, že má Atari ST a to že má skvělou grafiku pro hry a kreslení. Řek sem jí, že já svůj počítač používám především jako textovej editor a "dělám na něm různý důležitý věci". To jí vyrazilo dech. Nadechla se, aby mi něco vodpověděla, ale knihovnice na nás naštěstí zasyčela, abysme byli zticha. Využil sem toho, že slečna Atari vstala pro další časopis, a vytratil se.

 

Po večeři sme zaslechli, jak před našim barákem brzdí něco jako traktor. Byl to ten bezprdelatej Don Juan po splnění svejch tiráckejch povinností. Jerry se tvářil, že je všechno v pořádku, a předstíral překvapení, když na něho máma vlítla. Přísahal, že vo tom nic neví, a řek, že pokud vůbec nějaká ženská vzala jeho telefon (o čemž silně pochybuje), musela to bejt pokojská, co mu právě nesla čerstvej hajzlpapír. Je to přiblblej a průhlednej lhář. K mýmu šoku mu to máma zbaštila. Dokonce mu dala i pusu!

 

K večeři mu uklohnila mnohem lepší žrádlo, než jaký dala předtím mně, a pak se ho zeptala, co zamejšlí s tou maskáčskou zdechlinou ve vjezdu. Jerry se na celou tu záležitost nahlížel s chladným nezájmem. Řek, že by s tím autem hrozně rád šibnul, ale nemůže, protože je to cizí majetek. Navrh mámě, aby zavolala na vodtahovou službu.

 

A co ten rozběsněnej námořník a jeho devět set dolarů?

 

Jerry řek, že kdyby ještě jednou dolezl, má mu máma připomenout, že přece zakoupil auto s Jerryho obvyklou zárukou: "Třicet dnů nebo třicet metrů. Co z toho nastane dřív."

 

"Sem v právu," prohlásil Jerry a zakrojil se do bifteku. "Těch devět set dolarů sem už investoval do novýho auťáku. Zejtra si pro něj du."

 

"A co sis pořídil tentokrát, zlato?" zeptala se máma.

 

"Štíhlýho dlouhýho lincolna," vodpověděl Jerry. "Model z roku dvaašedesát s odklápěcí střechou. Stejnej jako ten, co v něm zabili Kennedyho. Akorát že tento je bílej."

 

Podle Jerryho je to jasný.

Čtvrtek, 16.srpna

Když sem se ráno vzbudil, byl kamion pořád ještě před barákem. Řek sem si, že by to mohla bejt správná prča mít k snídani pár hostů navíc, a tak sem se vykrad do přízemí a zavolal alamedskýmu kadetovi (číslo sem našel v mámině kabelce). Měl hroznou radost, že Jerry je už zpátky.

 

V 8 hodin 12 minut čekali u předních dveří tři mariňáci a u zadních dva. Když zazvonili, seděl Jerry rozvalenej v kuchyni a snažil se probrat aspoň natolik, aby se moh napít kafe. Hned byl čerstvej, když uslyšel mámin křik, že dorazila válečná flotila. Zbledl, zasyčel na mámu, ať prej se jich nějak zbaví, a valil nahoru. Připíchli ho ke zdi v Joanině pokojíku. (Nezdržovali se vybavováním s mámou.) Když ho lapli, byl najednou celej schlíplej, jak kocour chycenej při činu, s výstavním exemplářem křečka za škraní. Dva votřesně vylepaní vazouni ho zvedli do výšky a vlastník ševroletky mu zatím prošacoval kapsy. Našli třiašedesát dolarů a ňáký drobný. Jerry řek, že to sou jeho celoživotní úspory. Námořník mu dal pořádnou perdu do pivního mozolu. Máma zasténala "neubližujete mu!", já se chvěl vzrušením. Námořníci zhluboka vydechovali. Jerry vypadal, že kdyby moh, tak by se ze svý kůže nejradši vysvlík.

 

"Fakt, kluci," řek Jerry, "víc nemám!" Námořník mu dal další perdu. Jerryho kafe bylo opět mezi námi, tentokrát mu teklo po košili. Máma zavřeštěla. Chtělo se mi vřískat taky. Smíchy. Jerry začal bulit. Vodnesli ho dolů a vynesli ho ven, aby mu prošmejdili kabinu náklaďáku. Máma na mě zaječela, ať zavolám 158, ale jeden z námořníků mi řek: "Dotkneš se toho tefefonu, mladej, a ufiknu ti vobě koule." Nemusel to říkat dvakrát. V náklaďáku našli Jerryho sako s kreditníma kartama a šekovou knížku. A tak se pět námořníků a jeden pomačkanej řidič náklaďáku narvali do vojenský dodávky ("Pouze pro služební účely") a odfrčeli čekat k bance, až votevřou.

 

Máma nešla do práce. Celý ráno probrečela v kuchyni. Mám výčitky svědomí, že sem Jerryho bonznul. Bylo to ale nádherný ráno!

 

13.30 - Po Jerrym ani vidu ani slechu. Máma vyšiluje. Řeším velkej problém: pokud ho zabili, nejsem náhodou spolupachatelem?

 

15.20 - Jerry dotáhl ve svým velkým bílým linkolnovi. Sundal střechu, převlík se do (podle jeho názoru) svátečních hader a křenil se vod ucha k uchu. Vzal nás na projížďku. Nádherný fáro! Uvnitř je to stejně přepychový jako zvenčí - samej chrom, plyšový koberce a bílý kožený sicny.

 

Jeli sme směrem k zátoce a Jerry nás bavil popisem toho, jak obalamutil americký vojenský námořnictvo. V bance pak zjistili, že na kontě opravdu nic nemá, a tak ho přinutili vybrat na Visa kartu zálohu ve výši vosum set třicet šest dolarů a dvaasedumdesát centů. Jerry souhlasil, ale pokladníkovi řekl o šek, nikoli o hotovost. Námořníka to nasralo, ale nakonec si šek vzal - vždyť byl garantovanej bankou! Když ho pak námořníci nechali jít, zavolal na Visa a ohlásil, že mu ukradli kreditní kartu. Včera večer! "Fíha," mnul si ruce Jerry, "toho přiblblýho mariňáka čeká pěkný překvapení, až se bude snažit ten šek zkasírovat!"

Pátek, 17.sprna

Máma a já jedem s Jerrym na týden k jezeru Clear Lake. Odjíždíme zítra brzy ráno. Přípravy sou jaksi narychlo. Neptejte se mě proč. Mě se nikdy nikdo na nic neptá. Akorát mi řekli, že budem bydlet u jezera v chajdě Jerryho kámoše.

 

Sbalil sem si tašku. Beru si sebou brejle, foukací harmoniku, mast na akne, tři knihy: Olivera Twista, Rukověť literatury a Funkci orgasmu (od Wilhelma Reicha), čtyři desky vod Franka Sinatry, voblíbený číslo Penthousu, vlepený do desek s harmonikovejma sonátama, a trochu voblečení. Nemoh sem se rozhodnout mezi vytahanejma bermudama a elastickejma plavkama. Neforemný bermudy sice vypadaj nemožně, ale ty utažený elasťáky zas nemaj dost místa na mý různý vypoukliny. Tak sem zabalil voboje. Možná, že čerstvej vzduch probudí mý ospalý růstový hormony.

 

Nachávám mámu v klidu balit kuchyňský náčiní a spacáky. Vždycky je u toho trochu vznětlivá. Těsně předtím, než se rozešli, jel tata rybařit na čtyřdenní pánskou jízdu k jezeru Lake Shasta. Když mu pak máma uklízela kempinkovou výstroj, našla uvnitř spacáku podprsenku (velikost 42D). A vod tý doby jí pohled na najlonovej spacák nebo přenosnej vařič vždycky pokazí náladu.

 

Přišel se rozloučit Levák. Choval se divně. Tipuju to na votravu vitamínama. Marta ho přestala mučit Joe Cockerem a přešla na starý vály vod Barryho Comy ze sbírek svejch rodičů. Voba sme to hodnotili jako ránu pod pás. Levák jí vyhrožoval, že poví rodičům o tom, co svěřila svýmu deníku, ale Marta veškeré důkazy spálila a tvrdí, že by mu stejně neuvěřili. Dokud se mu nepodaří něco na ni navlíknout, zůstane jeho život peklem na zemi. Jasně že jí denně prohledává pokoj, kdykoli Marta vypadne z domu, ale doposud se mu nepodařilo vymáknout vůbec nic. Do šuplíku se svým spodním prádlem mu nastražila past na myši, ale naštěstí ji včas zpozoroval. Přendal ji o dvě zásuvky níž a zrovna když vodcházel z domu, slyšel hlasitý cvaknutí následovaný pronikavým jekotem.

 

20.30 - Levák právě volal a neznělo to moc optimisticky. Kvůli vytí blues, kerý jelo na plný prdy, sem ho skoro neslyšel. Marta má dva poraněný prsty a teď už je válka definitivně vyhlášená.

Sobota, 18.srpna

Sem na prázdninách. Je to k nevíře. Tohle píšu ručně do opravdickýho sešitu s tím, že to pak přepíšu do počítače. Je to šílená dřina. Ale zřejmě v dobách, kdy tužka byla čerstvej vynález, to musel bejt vobrovskej pokrok. Pak k ní ňákej génius vymyslel gumu a všichni se jali apgrejdovat.

 

Vyrazili sme hned po snídani. Od šesti ráno bez přestání ječel telefon, ale máma byla dbalá Jerryho příkazů a nezvedala ho. Těsně před vodjezdem sem ještě brnkl Levákovi, abych vobhlídl válečný ztráty. Telefon zvedla jeho máma a řekla, že Levák ještě spí. Postavil si venku stan a vegetuje teď mimo dům. "Doufám, že mu to vlhko od země ještě nezkomplikuje situaci," řekla. Řek sem, že pokud bude spát na zádech, tak snad ne. Popřála mi šťastnou cestu a já slíbil, že jim pošlu pohlednici.

 

Jeli sme samozřejmě linkolnem. Jerry trval na tom, aby byla vodklopená střecha. Měl na sobě neforemný trencle, triko s nápisem TIRÁCI TO DĚLAJ EXPRES a pivařskou kšiltovku. Máma měla vršek vod opalovaček, kerej vypadal jako ilustrační doprovod na Dva sfouklé balonky. Má vina to není, mě vodkojila flaška. Dále na sobě měla kraťoučký šortky, aby předvedla svý nohy, kerý sou docela pěkný, pokud voblibujete naběhlý křečáky.

 

Seděl sem na zadním sedadle v aerodynamickým tunelu. Celý čtyry hodiny cesty do Lakeportu sem při rychlosti sto kiláků za hodinu tlouk držkou o poletující hmyz. Zakrátko sem vypadal jako Jeff Goldblum po sedmdesáti minutách filmu "Moucha". Několik neidentifikovatelnejch jedinců sem reflexivně spolknul a v hubě mi po nich zůstala nevodbytná příchuť. Brrr.

 

Předjížděli sme náklaďáky i karavany a máma řidičům mávala, jako by byla Královnou dožínek z roku čtyřiapadesát. Zrovna když sme předjížděli dálkovej autobus, začal si Jerry zdlouhavě upravovat svý načiní v rozkroku. I přes nános hmyzího slizu sem cejtil zvědavý pohledy cestujících.

 

Konečně sme zahlídli modrou vodní hladinu. Jerry se chtěl někde navobědvat, ale máma prosadila, že se jelo přímo k chatě. Trvalo nám tři čtvrtě hodiny, než sme tu adresu našli. Vyklubala se z ním nikoli soukromá rezidence, ale karavanovej lágr! Vod jezera nás dělilo celejch šest vobrovskejch motelů a parkovišť.

 

Náš kempinkovej přívěs je dlouhá zelená maringotka ve tvaru lejna někdy z dob Trumanova prezidentování. Patří k ní kousek zeleně s kolem vod selskýho vozu a betonovejma trpajzlíkama, ušmudlaná plachta stíní maličkej vydlážděnej plácek a cedule na vetchym plotě hlásá "Můj zelený ráj". Zdálo se, že máma se rozbrečí, ale Jerry se nechal slyšet, že uvnitř je to "fakt útulný".

 

Měl recht. Vevnitř šero a zima, nebylo tam k hnutí a páchlo to tam plísní. Samej leštěnej vobklad z tmavýho dřeva a spousta uměleckejch krámů s náboženskou tématikou. Všechno bylo miniaturní. Vpředu minikuchyňka, pak následoval skládací obývák, úsporná koupelna, podlouhlej kamrlík s postelema nad sebou a maličká ložnička s trpasličím dvojlůžkem a vestavěnýma nočníma stolečkama po vobou stranách, na kterejch místo lampiček stály stály flašky vod mlíka s květovanejma stínítkama. Bylo to fakt útulný.

 

Máma votevřela vokna a natotata se vzpamatovala. Opět se ujala svý role "Dožínkový královny", a když sme vybalovali krámy z obrovskýho linkolna, kynula všem zvědavejm sousedům. Umyl sem si ksicht v umyvadýlku pro panenky, vybalil svých pár švestek, pustil Franka na miniaturním gramecu a čekal, až máma připraví voběd. Když sme se nadlábli hotdogů, křupavejch brambůrek a studenýho čaje, Jerry se podrbal na pupku, přeměřil si máminy hluboce střižený vopalovačky a navrhl mi, abych šel vobhlídnout jezero. Pochopil sem.

 

Vzal sem si sluneční brejle, mast na jebáky, deku, ručník, a Rukověť literatury. Váží aspoň tři kila a měli by ji prodávat s vysouvací rukojetí a na kolečkách. Přibalil sem si ji, aby mi na pláži pomohla balit případný literárně nažhavený krasavice.

 

Cestou k vodě sem to vzal napříč přes karavanovej kemp. Většina obyvatel přívěsnejch vozítek byli úplní rakváči a vypadali, že vopustili kočovnej život na silnicích a uchýlili se sem na penzi. Pár karavanistů byli skoro starci, tak třicet čtyrycet. Nikde nikdo mýho věku, pokud už ovšem nebyli na pláži.

 

Prošel sem kolem motelů a parkovisť. Bylo hnusný horko. Cestou sem potkával davy středoškolskejch frajerů ve šmrncovních fárech a kocoury v miniaturích kraťasech. Pláž byla narvaná a hlučná, ale podařilo se mi najít volnej plac pod stromem. Vod jezera, kerý je v těchto místech široký několik kilometrů, příjemně foukalo. Hora Conocti se hnědavě a vopečeně zvedala na vopačným břehu.

 

Chvíli sem si četl, ale neustále mě vyrušovaly procházející bikiny. Je to fantastickej vynález! Všechny ty lákavý křivky zabalený do kousíčků teňoučký látky. Tu a tam škádlivej obrys bradavky nebo příslib chlupatice na jemně se vzdouvající buchtě pod pupíkem. Zavalenej knihou sem dostal vražednou OLE (olbřími erekci) a cítil, jak mi v nadějným vočekávání vodkapává lepkavý mazadlo. Kousek ode mě se v mělký vodě škádlily vopálený dvojice a občas svý hlučný hrátky přerušily, aby se o sebe mohly votřít a políbit. Děsně potřebuju holku!

 

Když mi opadla OLE, procházel sem se městem v odpoledním hicu a místní lelkující mládež si mě podezíravě měřila. Nemaj tu ani knihkupectví ani kino. Co já tu budu následujících šest dní dělat!

 

Vrátil sem se do "Mýho zelenýho ráje" a zastihl Jerryho, jak bez košile klečí na vydlážděným plácku a snaží se zapálit propan-butanovej ohřívač vody. Jeho pivní teřich se převaloval ze strany na stranu a natřásal se při každým zaklení. Smůla. Syčení plynu bylo sice slyšet, ale slza ne a ne chytit. Čeká nás šest dnů studený vody.

 

Dožínková královna si už vochočila minikuchyňku a uvařila fantastickou večeři - smažený kuře, bramborovej salát s kukuřicí. A jako zákusek rebarborovej koláč. Jerry chlemtal lahváče a nadšeně opěoval kočovnej život. Je celej nažhavenej koupit přívěsnej vůz, kerýho by vozil za linkolnem. "Akorát tak pro nás dva," řek mámě. Uslintaně se políbili a já tam seděl jako nezvanej host na svatební cestě.

 

Dovolili mně umejt nádobí. Zatímco sem zápasil s kuřecí mastnotou ve studený vodě, máma si holila chlupy na nohách a Jerry procházel inzeráty na prodej karavanů v místních plátcích. Vyrušilo nás zaklepání na dveře. Byla tam vyschlá stoletá dáma v bílejch rukavičkách a květovanejch šatech. Představila se jako manželka Herberta Clarkelsona, řekla, že je naší sousedkou a srdečně nás pozvala do sboru. To je teda gól! Tendle karavanovej blázinec je vorganizovanej církví a má svou vlastní modlitebnu. Bohoslužby jsou každý den. máma s díky odmítla, ale řekla, že možná zítra. Už se nemůžu dočkat.

 

Šel sem spát za zvuků chvalozpěvu vodkudsi z dálky. Máma předstírala, že ji právě napadlo, že je třeba vyřešit, kde kdo bude spát, a navrhla, že já půjdu na palandu a "dospělí" si vemou zadní ložnici (jakoby tam už celý vodpoledne nevalchovali matrace!). Souhlasil sem. Všichni se vyparádili, učesali, vyčurali a zalezli do svejch maličkejch postýlek. Co se karavanistům nedostává na životním prostoru, to si vynahrazují nedostatkem soukromí. Jen sem zhasl, hned na mě jukla má odpolední OLE. Chtěl sem jí pomoct, ale jakýkoliv živější pohyb paží otřásal celým přívěsem. Přesto sem s tím začal a zrovna, když sem se chystal prorazit díru do stropu, kopl Jerry do zdi a zařval: "Hele, mladej, táhni si ho klátit ven!" Řek sem, že se škrábu na noze.

 

Jen počkej ty zmetku, až budeš chtít trochu soukromí. Nalepim se na tebe jak stín. Doufám jen, že mi zatim koule nezmodraj k smrti.

Neděle, 19.srpna

Možná, že to teď bude trochu zmatený. Nespal sem totiž dýl než dvě hodiny. Budili mě věřící, když se vraceli z bohoslužby a probírali jednotlivé fáze Armageddonu, budilo mě štěkání psů, Jerryho chrápání, mámino mluvení ze sna, Jerryho a mámino pochodování na hajzl, dunění náklaďáků z dálnice a klepání paní Clarkelsonové v šest ráno, aby nám sdělila, že první bohoslužba začíná v 7.15. Budou se podávat zákusky.

 

V naší přívěsový sprše, kerá stejně byla leda tak pro tučňáka, netekla teplá voda, a tak sem si vzal koupací plášť a v polospánku vodkráčel do společný umývárky. Zjistil sem, že je to holá betonová kukaň se třema kapajícíma sprchama, kerý nejsou ani voddělený přepážkama. Plešatej tlušťoch se právě třel ručníkem. Vyčistil sem si zuby (zabralo mi to dvacet minut!) a on se zatím pomalu voblíkal. Když konečně vypad, vyslík sem se a pustil sprchu. Deset minut nato tam vlez Jerry, vyslík se a pustil si sprchu vedle mě. A hádejte co? Ten má šlauch delší než hasič v akci. Není divu, že ženský po něm tak dou. Kdyby byl Jerry můj fotr, byl bych blbej, šťastnej a měl stoprocentní penis. A taky bych třeba mohl zdědit toho lincolna. Ale měnil bych, kdybych tu možnost měl? Tak nevím!

 

Jerry se pod sprchou choval jako pravej sportovec. Poskakoval, cákal, kloktal, flusal, krkal a prozpěvoval si tirácký songy. Zkrátil sem svou očistu na minimum. Zrovna, když sem vycházel z umývárky, zarudlej a orosenej, potkal sem u vchodu na dámskou toaletu pěknou kočku asi mýho věku. Byla oděna do sice skromnýho, nicméně svůdnýho flanelovýho koupacího pláště, měla kaštanové vlasy po ramena, hezké modré oči a aristokraticky řezaný nos. Usmála se na mě! Vyděsil sem se a vrhl na ni filozoficky zachmuřenej pohled. Když sme se míjeli, jemně zašeptala: "Něco to leze". Naprosto vyveden z míry sem se koukl dolů. Po camprlíkovi ani stopy. Ta mě teda dostala!

 

Po snídani sem se procházel karavanovým lágrem v naději, že na ni někde znovu narazím. Neměl sem štěstí. Řek sem si, že se zřejmě cpe zákuskama s pánembohem a vostatníma. Když sem se vrátil k naší rezidenci, seděla na plácku a popíjela s mámou kafe. Měla teď na sobě sandály, žlutý šortky a tenkou bílou blůzku která dávala vyniknout tvaru její podprsenky. Byla hubená, ale už se jí začaly rýsovat jistý zajímavý tvary. Jek sem procházel brankou, podívala se mi přímo do očí a řekla: "Čau, náfuko." Vykoktal sem nesrozumitelnej pozdrav. Máma řekla: "Nicku to je Sheeni."

 

Sheeni byla na cestě do kšeftu a navrhla, že bych jí s tím nákupem mohl pomoct. Byl bych ochotnej vodnýst třeba naloženej folksvágn. Po cestě do města sem se uklidnil. Zjišťuju, že s holkama přece jen můžu mluvit!

 

Je jí čtrnáct, je jednou ze dvou intelektuálů žijících v Ukiahu v Kalifornii a je ateistkou. Vede to k urputným bojům mezi ní a jejími do bible zažranými rodiči. Odmítá chodit do kostela a celý kempinkový sbor se právě modlí za její spasení. Její otec je prvotřídní ukiažský právník. Řek sem jí, že sem ještě nikdy neslyšel vo znovuzrozeným právníkovi. Sheeni řekla, že ona jo a že otec je ochotný se pro Krista i soudit.

 

Sheeni toto léto zrovna studuje existencialisty - Camuse, Sartra a další, jejichž jména sem v životě neslyšel. Řekla, že Ayn Rand je otřesná a že mi zničí "mozek hned v zárodku". Slíbila, že i sestaví seznam studijní literatury. Až jí bude osmnáct a osvobodí se od "rodičovského jha", zamýšlí odjet do Paříže a studovat tam filozofii. Je jedinou osobou v Ukiahu, která studuje francouzštinu z magnetofonovejch pásků.

 

V obchodě Sheeni koupila obrovskej meloun a dovolila mi, abych jí koupil mraženou ovocnou dřeň. Pomalu sme se vraceli rozpáleným asfaltem a meloun mi systematicky vyvracel ramenní kloub. Sheeni řekla, že příjezd lincolna vzbudil mezi osadníky přívěsovýho společenství značný zájem. Většina obyvatel se ještě jasně nevyjádřila, ale Jerryho obrovská chladnička na pivo některé z nich poněkud zneklidňuje. Sheeni řekla, že moje máma je jí sympatická, ale že můj otec jí připadá "poněkud natvrdlý". Pospíšil sem si s ujištěním, že Jerry je pouze mámin druh a že s ním nejsem jakkoli pokrevně spřízněn. Zdálo se, že jí to hodilo do klidu.

 

Když sme míjeli panelákovou modlitebnu, slyšeli sme, jak sbor věřících uvnitř heká a dupe. Sheeni řekla, že přestože už není věřící, musí uznat, že bohoslužby sou "skvělý aerobik".

 

"Totéž by se dalo říct o sexu," překvapeně sem slyšel, jak říkám.

 

Sheeni se zastavila a pozorně se na mě zadívala. "Doufám, Nicku," řekla, " že nezjistím, že jsi stejný jako ostatní mladí muži, kteří nemají v hlavě nic jinýho než tělesný rozkoše."

 

Ujistil sem jí, že to není můj případ. "Na sex skoro ani nepomyslím," zatloukal sem.

 

"To já na něj myslím pořád," řekla Sheeni, "To jsou ty hormony, víš."

 

Dál sme šli beze slov. Byl sem z toho vedle. Sheeni dolízala zbytek mražený dřeně. Toužil sem ochutnat pomerančovou příchuť z jejích rtů. Rty měla nádherné a plné a volaly po líbání. Sheeni zahnula u přívěsu, jehož sem si všiml už dřív. Byl to model Pacemaker z roku devětapadesát (nezaměňovat s přístrojem pro kardiaky) a byl to jedinej dvoupatrovej přívěs v celym táboře. "Otec ho koupil proto, aby se mohl na svět dívat spatra," vysvětlovala Sheeni. "Odjakživa měl problémy s křesťanskou pokorou."

 

Donesl sem dovnitř ten třítunovej meloun a Sheeni mě vzala na vobhlídku. Dole byla kuchyňě, obývák,velká ložnice a koupelna. Tmavý vobložení jako všude a (trochu vkusnější) kostelový umělecký díla. Po malým schodišti nahoru byly dvě ložničky a záchod, kde se nedalo ani postavit. Srdce se mi divoce rozbušilo, když Sheeni rozevřela posunovací dveře do své miniaturní ložničky. Byla přecpaná knihama, ale jinak úpravná. Na stěně nad jejím dívčím ložem visel plakát Johna Paula Belmonda jak děsně sexuálně agresivním způsobem drží revolver. v "A nelíbil se ti ve filmu U konce s dechem?" zeptala se Sheeni dychtivě a uvelebila se na posteli. v "Jo," zalhal sem, shrbenej pod nízkým stropem, celej nesvůj jako mladej Quasimodo.

 

"Je to můj nejoblíbenější film," oznámila mi. "A který je tvůj?"

 

Pokušel sem si vzpomenout název nějakýho vhodně intelektuálního filmu. "Příběh z Tokia," odpověděl sem. "Myslím, že Mizoguši je světovej režisér."

 

"Příběh z Tokia, hm," řekla Sheeni, "Světovej film. Ale nenatočil ho náhodou Ozu?"

 

Sem asi úplně mimo.

 

Pak vyskočila, zkontrolovala tvář v zrcadle miniaturního prádelníku (byla dokonalá) a odvedla mě dolů. Se zatajeným dechem sem se jí zeptal, jestli by se jí odpoledne nechtělo jít se mnou na pláž. Usmála se a řekla, že by strašně ráda, ale musí navštívit "jistou chorou osobu v nouzi", s níž se její otec soudí. Domluvili sme se, že plavat teda půjdem druhej den ráno. Když sem odcházel, zamávala mi ze dveří a řekla: "Na shledanou, pane Twispe."

 

Přinutil sem se vycedit trochu smíchu. Možná jí to připadá jako originální vtípek, ale já to poslouchám už vod předškolního věku. Když se mě někdo zeptá, kerej spisovatel je podle mýho názoru zbytečně přeceněnej, vždycky říkám, že James Hilton. Škoda, že ten blb nechytl v Šangri-la aspoň beri-beri.

 

Domů sem kráčel ve stavu rozjásanýho vopojení. Zajímalo by mě, jestli takhle nějak vypadá naboženská extáze? Měl bych se zeptat paní Clarkelsonový.

 

Zbytek dne uplynul v oparu. Myslím, že k večeři sne měli ňáký maso. Jerry moc pil a když nás paní Clarkelsonová přišlap ozvat na večerní pobožnost, řek jí, ať jde dál a posadí se mu na toho jeho krasavce. Docela ji to vyvedlo z míry a zlostně odešla. Máma je v hysáku..Podařilo se jí připálit si většinu přední části těla a je nadmíru popudlivá. Pouštěl sem si Sinatrovy balady o lásce a přemýšlel o budoucím životě s Sheeni v Paříži. Kde se tak asi dají koupit pásky kurzem franiny?

Pondělí, 20.srpna

Další trapná epizoda ve sprchách. Budu se tady muset nejspíš přestat sprchovat. Noc proběhla ve stavu setrvalýho zduření (to by mě zajímalo proč asi). Ve sprše se mi pak ztopořil, zrovna, když přišel ten tlustej plešatec. Furt se na mě usmíval, mydlil si svýho šedivýho chlupatýho měkejše a pokradmu, leč láskyplně, okukoval mýho vodstávajícího floncka. Začal mu taky trochu vodstávat. (Ne že bych se díval!) Vypad sem vocaď, jak sem nejrychlejc moh.

 

Když sem zpátky v přívěsu přemítal, kerý plavky si vemu, přitančila zrovna z ložnice máma s Jerrym. "Hele, Estello, ten tvůj kluk má nálož v gatích." Máma se podívala. "Raději se vobleč," řekla. "Teda pokud chceš jít ven."

 

Ne, mám přece v úmyslu jít na pláž nahatej!

 

Ne svou první polooděnou schůzku s Sheeni sem se rozhod, že vytahaný bermudy budou lepší s ohledem na mou momentální snadnou vzrušivost. Nabalil sem si ručník, brejle proti slunci, sešit, peněženku, pero a tužku, knihu (Funkci orgasmu) a primeráka (člověk musí bejt vždy připravenej na tu změnu v muže, kdyby přišlo na věc).

 

Sheeni přišla otevřít v senzačních žlutých plavkách, které paradoxně spíš odhalovaly než zahalovaly její mládí v rozpuku. Její krása mi naprosto vyrazila dech. Rozkoš, kerou sem cítil při pohledu na její křivky, oděné do kanárkový žluti, hraničila s tělesným utrpením. Pozvala mě dál a představila mě svýmu otci - obrovské, nadměrné, nadživotní šedovlasé růžolící obludě s ježatým obočím, v pomačkaným modrým vobleku.

 

"Mám to chápat tak, že jste pozval mou dceru na pláž?" zahřměl.

 

"Ano, prosím, pane Saundersi," zakoktal se.

 

"Tak tedy!" zařval a zvedl svý huňatý obočí. "Pak si, pane, doufám uvědomujete, že jste tím vstoupil do nepsaného závazku převzít rodičovskou péči, to znamená postarat se o bezpečí a zdravý vývoj výše jmenované osoby ženského pohlaví."

 

Sheeni mu řekla, ať sklapne. Zdálo, se, že mu to nevadí. Vzala velkou plážovou kabelu a vytlačila mě ven ze dveří. "Zdar, otče," řekla.

 

"Vaya con Dios," zahřímal

 

Kráčeli sme teplým slunečním ránem. Chtěl sem vzít Sheeni za ruku, ale mladická nerozhodnost mě totálně paralyzovala. Má společnice si mě nestydatě prohlížela. "Jsi kost a kůže," řekla. "Máš nemožný výbrus. Ty tvoje sluneční brýle jsou jako pěst na oko. A zdá se mi, že bys do těch svých příšerných kraťasů mohl klidně pozvat mého otce."

 

Ten nápad byl k nepřežití hnusnej. "Nemám v úmyslu zvát do nich tvýho otce," řek sem sugestivně.

 

Sheeni se usmála a nakrčila svůj jemně pihovaný nosík. "No, myslím, že ani matinka by z tohoto pozvání neměla moc velkou radost."

 

"Tvou matku tam taky nemám v úmyslu zvát," řek sem. Právě sme míjeli paní Clarkelsonovou, kerá nás zcela ignorovala.

 

"A co takhle paní Clarkelsonovou?" zeptala se Sheeni. "Je prej celá nažhavená na tvé žihadlo."

"Je to kost k zakousnutí," odpověděl sem. "Ale vrásky nejsou má doména."

"Radši něco mladšího?" vyzvídala Sheeni.

"Čtrnáct by celkem šlo."

"To je podle zákona znásilnění. Mám za to, že těžkej zločin."

"Pokud jde o sezdanej pár, pak nikoli."

"Panebože," vykřikla Sheeni. "Ať se z toho nepozvracím."

 

Byl všední den a pláž byla příjemně poloprázdná. Rozprostřeli sme si ručníky na písek a vylepili se na horký slunce. Sheeni četla Červený a černý od jakýhosi dávno mrtvýho francouzskýho žabožrouta jménem Stendal. Můj studijní materiál schválila a řekla, že Wilhelm Reich byl jeden z největších filozofů 20.století. "Jeho smrt ve federální věznici byla tragikomická," prohlásila. Zůstal sem paf. Netušil sem, že člověka můžou zabásnout za to, že napsal příručku o sexu.

 

Sheeni mi podala olej na opalování a zeptala se mně, jestli bych se nechtěl ujmout obtížného úkolu a natřít jí "nechráněná místa". Polkl sem a suše kejvnul. Převrátila se na břicho a vystavila svá prvotřídní záda. Ruce se mi klepaly, když sem jí vtíral vonné masti do opálené teplé kůže. Okamžitě se dostavila OLE, ale doufal sem, že ji mé vyboulené trencle utají.

 

"Fíha, ty seš teda snadno vzrušivej," povšimla si Sheeni.

Ruka mi vytuhla na jejích zádech.

 

"Pokračuj, Nicku," řekla. "Každý máme nějaký ten problém, se kterým se musíme vyrovnat. Holky mají to štěstí, že to na nich není vidět. Kdoví, jestli co tady tak mluvíme, není moje vagína samou touhou zavlhlá?"

 

"A je?" zeptal sem se nonšalantně.

"To se tě zcela určitě netýká."

"No ale proč pak řešíme můj penis?"

"Předpokládám, že proto, že se ten předmět tak nějak vynořil. Je to ostatně hrozná nuda."

"To téma, nebo ten penis?" zeptal sem se.

"Obojí," odpověděla. "Natřeš mě i vpředu?"

Polkl sem. "Jo, sem připravenej."

 

Sheeni se otočila na záda. Její mladá ňadra napínala elastickou žluť. "Doufám, že tě to nebude příliš dráždit, Nicku."

 

"Ujde to," řek sem. Začal sem s jejíma dokonalejma nohama a roztíral olej až na prst od jejího voňavýho trojúhelníku. Cítil, sem, jak jemně napíná svaly, když se k němu má ruka blížila, a jen zlomek sekundy před cílem uhla. Mé slabiny jásavě zdravily každý odvážnější výpad. Až nakonec neopatrná ruka uhla příliš pozdě a jí sem prstem štrejchl o jemně vypoulenou mandu.

 

"Ach, Nicku," řekla Sheeni a podívala se na mě přes obroučky svejch slunečních brýlí. "Možná by ses měl teď věnoval spíš horní části. Odsunul sem se nahoru a mazal opálené paže, ramena a krk. Hruď sem si nechal až nakonec a roztíral olej do mírně zvlněnejch úpatí veřejně přístupných oblastí. Tak blízko a přece mimo dosah (prozatím) se tyčily svůdné, tence přioděné vrcholky kopců. Má pulzující OLE dosáhla šílený intenzity, měl sem pocit, že mi koule explodují.

 

"Díky, Nicku," řekla Sheeni s odporně konečnou platností. Podal sem jí opalovací olej s nadějí, že se nabídne, že by mně taky natřela. Nenabídla. Otevřela knihu a brzy byla pohroužena do Literatury. Udělal sem totéž. Má OLE nemohla pochopit, že úleva není po ruce, a tak vzpurně přetrvávala a nutila mě ležet na břiše. Brzy sem cítil, jak se mi začínaj připalovat záda. Přečet sem sedumadvacet vobtížnejch stránek Funkce orgasmu, ale nenarazil na jediný sexuálně dráždivý místo. Sheeni zatím nenasytně hltala stránky a v častejch přestávkách si dělala dlouhé poznámky na okrajích.

 

15.00 - Sedíme s Sheeni v kavárně, pijeme kafe a píšeme svý deníky. Kdyby nebylo toho pachu z hamburgerů, vřískajícího automatu s C&W lidovkama a dvou hulvátskejch řidičů náklaďáků nad štrůdlem, mohli bysme bejt klidně v nějakým pařížským bistru. Sheeni si vede deník od svejch osmi let a tvrdí, že už napsala přes milion slov. Píše rychle, krásným zaobleným písmem, sem tam se zastaví a soustředěně zapřemýšlí. Všim sem si, že píše mý jméno! Pak se mě zeptala, jestli "puerilní" se píše s jedním nebo dvěma el.

 

Musíme jít. Právě se přišourala ušmudlaná servírka a řekla nám, abysme už šli. Zřejmě naplňujeme jejich představu "potulky" a ta se trestá dle zákona. Sheeni to rozrušilo, nozdry se jí dramaticky zúžily. Řekla tý ženský, že jejich kafe shledala "nechutným", jejich podnik "odporným" a její drzost "nefalšovanou". Servírce to mravy nenapravilo a zahulákala: "A vypadněte!", což sme učinili, ale až potom, co Sheeni hlasitě vyjádřila své opovržení "provinční Amerikou a jejím obyvatelstvem". Podpořil sem jí protestním gestem. Nenechal sem jim žádný spropitný.

 

20.15 - Strašná zpráva: Sheeni s někým chodí! Pustila tu bombu při našem návratu domů, když sem zašátral po její ruce. Je mu patnáct, je to ten druhej intelektuál v Ukiahu, meří metr osmdeát pět, hovoří francouzsky, hraje na klavír, je šampiónem v plavání a píše futuristicko-perkusivní poezii. To postižený pako se jmenuje Trent Preston. Sheeni mi zarecitovala jeho poslední dílo:

 

Ram Dam 12

Svištící mop

Hoť na něj síť

Jističku

Hop! Hop! Hop!

Nicota

 

Teda jestli toto je poezie, pak já sem krocaní prdel. Sheeni tvrdí, že Trent je génius a denně od něho dostává "intelektuálně stimulující" dopisy. Jen doufám, že je to jen její duchovno, co Trent stimuluje.

 

Byl sem z toho šokujícího zjištění přechodně duševně vyšinutej, a tak sem prohlásil, že i já dostávám denní příděly kulturně povznášející povahy vod svý berušky. Sheeni chtěla vědět podrobnosti. Řek sem, že se jmenuje Marta, je jí šestnáct a právě se vrátila z Nice, kde prováděla sociologickej průzkum na téma asimilační problémy italskejch gastarbeitrů. K tomu ještě vystudovala muzikologii, vydělává hříšný peníze jako modelka v oboru spodního prádla a její IQ mají ve Washingtonu zařazeno na seznamu FBI jako jednu z položek národního bohatství.

 

Se Sheeni to trochu zatřepalo. Řekla, že jí Marta připadá jako "fantastická osoba" a že doufá, že snad brzy bude mít to potěšení seznámit se s touto "mimořádnou šestnáctiletou osobností".

 

Řek sem, že je to nepravděpodobný, protože Marta nemá ve zvyku jezdit do "zapadlejch děr jako je Ukiah".

"To se jí ani nedivím," řekla Sheeni trpce. "Trent se tam dusí ještě víc než já."

Chudáček Trent!

 

Až k Saundersovic tyčícímu se přívěsu sme šli v naštvaným mlčení. Sheeni vypadala zamyšleně, mně bylo pod psa. Zastavila se u jejich branky a zeptala se mě, co ty spálený záda. Řek sem jí, že to není o nic horší, než středověký mučení. Řekla, že děkuje za příjemně strávený den. Řek sem, že nemá zač. Chvíli sme tam tak stáli a nic neříkali a pak sem šel. Když sem zahýbal za roh, viděl sem, jak ze schránky (kopie jejich dvouposchoďovýho přívěsu) vybírá dopis. Nepochybně to bylo poslední Trentovo literární veledílo.

 

Je mi bídně. Během jedinýho vodpoledne sem se ze stavu extáze zřítil do sebevražedný deprese. Mou jedinou jiskřičkou naděje v nejčernějším zoufalství byly útěšný představy dalších a čím dál hroznějších smrtí pro chřadnoucího poétu z Ukiahu. Vzhledem k tomu, že je starší, vyšší, hezčí a schopnější než já, musí zemřít. Bohové tak rozhodli.

 

V "Mém zeleném ráji" je dusno. Máma šla dnes odpoledne prát do kempinkový prádelny a všechny místní dámy ji ostentativně ignorovaly. Pak se Jerry vrátil z pivní rundy a někdo mu mezitím napsal šarlatovou rtěnkou na přední sklo: "Hanba hříšníkům!" Mámu napadlo, že se nějak provalilo, že ona a Jerry žilou na hromádce. Obávám se, že zdroj tohoto proláknutí je pravděpodobně překrásná mladá svůdnice, která mi vyrvala srdce a podupala ho.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

chlochyboss@seznam.cz

(Makiavellli, 19. 6. 2018 12:27)

V clanku se pise o "cemsi, co je peyronieho choroba". Tak abyste tady netapali v temnotach, vysvetlim vam, co to peronieho nemoc je a jak ji chytnete a jak se ji zbavite... Clanek zde -- https://www.erekce.cz/peyronieho-choroba/

TAK SI TO PŘEČTI A NADPIWS SI PŘIMYSLI

(TO TĚ NEMUSÍ ZAJÍMAT, 3. 9. 2011 9:04)

Ahoj já bych chtěl říct jenom pár věcí.že ta dvojka ten druhý díl si myslím že je dobrej není to žádný předělávka ale pokračování první knihy ty rito holoubková.A ta druha věc je že sem ti chtěl říct že ve filmu byla sheeni docela hnusná.Pro mě ne taková kráska jak jí Payne popisoval v knize.Ale knížka je stejně lepší než film co myslíš.napisej mi bud na muj blog
BooksDay.blog.cz a nebo mail POPONA100@seznam.cz